Interrupce po celou dobu těhotenství

Během 20. století ženy (a samozřejmě také muži a jiná pohlaví) bojovaly za svá reprodukční práva, která jim předtím byla téměř vždy a ve všech kulturách upírána. Můžeme si připomenout například jeden z bodů Hippokratovy přísahy: "nepodáš těhotné ženě prostředek k vypuzení plodu".

Společnost tak ženy degradovala na jakési živé inkubátory; na dobytek, který je možno inseminovat jak se majiteli zachce, usurpovala si právo na jejich dělohy.

V obecném boji za emancipaci žen během 20. století se naštěstí na tomto poli dosáhlo značných úspěchů, tak na začátku nového tisíciletí stály již ženy (v civilizovaných státech) vyzvednuty z pozice hospodářských zvířat do svobodných, svéprávných bytostí schopných si samostatně určovat, co se v jejich dělohách má a nemá dít.

Bohužel se však zdá, že 20. léta 21. století jsou opět ve znamení soumraku tohoto základního reprodukčního práva. Vidíme děsivé trendy uprostřed Evropy - v Polsku již ženy nemají prakticky žádnou šanci legálně předčasně ukončit své těhotenství, dokonce i v takovém Rusku, v zemi, která jako vůbec první (přesně řečeno Sovětský svaz) za Lenina legalizovala umělé potraty, se smráká. Pod nesmírně cynickým heslem "pokud otěhotníš, porodíš", jsou ženy často přemlouvány k tomu, aby umělý potrat nepodstupovaly. Přibývá tam také lékařů-gynekologů, kteří potratovou péči odmítají poskytovat. Zcela běžně si kladou podmínku provedení například tu, že žena již musí mít minimálně jedno narozené dítě (k otázce lékařů se ještě vrátíme), trend tak nabírá zpátečnický směr - opět se z žen stává dobytek. Kořeny těchto tendencí jsou dva - působení pravoslavné církve a jejího propojení s Kremlem a dále sílící nacionalismus, který poukazuje na to, že Rusko rychlým tempem vymírá. Něco takového je nepřijatelné. Zájmy národa nelze nadřazovat nad zájem ženy. Kam až to může vést jsme se ve 20. století dostatečně přesvědčili.

Avšak nemysleme si, že v českém prostředí (kde mimochodem první vlaštovkou bylo období Protektorátu, za nějž byly interrupce povoleny, ovšem pak opět zakázány) je všechno v pořádku a není na tomto poli co zlepšovat. Právě naopak:

V České republice je také interrupce zakázaná, a to sice po 12. týdnu v případě zdravého plodu, respektive po 24. v případě postižení (například, když mu chybí jedna ledvina). Úplně stejně jako v Polsku tak ženy nemají svobodu volby rozhodnout o svém těle. V případě, že se na poškození plodu přijde až při těhotenské prohlídce ve 3. trimestru gravidity, má žena smůlu a musí dítě přivést na svět.

My rozhodně nechceme říci, že umělý potrat je něco žádoucího, plně si uvědomujeme kontroverzi spjatou s hranicí vzniku života, z toho, že zájem plodu žít je ve sporu s právy ženy. Stejně jako si uvědomujeme, že umělý potrat je krajní řešení složité, často bezvýchodné situace.

Ovšem jsme přesvědčeni, že tak, jako legalizace interrupcí paradoxně snižují jejich celkové množství, tak stejně tak rozšíření na celou dobu těhotenství povede k dalšímu snížení.

Dovolte nám jednu návodnou otázku: co je větší svoboda volby? "Teď, nebo nikdy", nebo "stále si to můžeš rozmyslet, dnes, i třeba za měsíc".

Domníváme se, že časový limit ženu dostává pod obrovský tlak, což v případě těhotenských změn psychiky není dobrá situace. Mnoho žen se jistě rozhodne impulzivně a pak svého rozhodnutí lituje.

Má-li být úplná svoboda volby, pak nesmí být limitována časem.

Ministerstvo tolerance tak žádá možnost legální interrupce po celou dobu těhotenství.

Mnozí lidé, kteří souhlasí s gestačním limitem (včetně mnohých pro-choice osob) argumentují tím, že 12. týdnem už se z plodu stává plnohodnotná bytost. Ozývají se pojmy jako vnímání, cítění, prožívání bolesti...

ovšem takové argumenty nemohou uspět. Selhávají už na definičních otázkách - co je to vnímání? Co je to cítění? Jaké "abrakadabra" se ve 12. týdnu stane a najednou je ze zhluku buněk člověk?

Krom toho srdeční a nervová činnost začíná již dlouho před 12. týdnem. Takže úplně stejným způsobem je možno obhajovat také buď úplný zákaz, nebo další snížení limitu.

Domníváme se, že takové smýšlení je založeno na konzervativně-náboženských představách, že do plodu někdy během těhotenství "vstoupí duše". Což je však pochopitelně chybné.

Někteří lidé také zdůvodňují gestační limit tím, že od určité fáze těhotenství by již předčasně narozené dítě přežilo samostatně. To je však bohužel nepravdivé. Přežilo by pouze v umělém inkubátoru, tedy nikoli samostatně. A pak se věc dostává do rozporu, zda by bylo možno dítě předčasně porodit, když není k dispozici takový inkubátor, to by totiž zemřelo.

Ale co je snad ještě zásadnější: i dítě narozené v řádném termínu by zemřelo bez pomoci ostatních.

Tedy by to pak znamenalo, že matka, která vlastní dítě aktivně nezabila, ale jen jej nechala zemřít například hladem či zimou, by neměla být trestaná.

Proč má matka povinnost své dítě vyživovat "venku", kdy je to mnohem složitější, ale nemá tu povinnost "uvnitř", když to funguje "automaticky"?

Námitka bolesti plodu zase selhává na čisté neznalosti praxe; jelikož potrat v pokročilém stádiu těhotenství je prováděn v celkové narkóze, pak je pod narkózou i plod (chceme-li dítě) a bolest necítí.

Krom toho je dítěti v takovém případě nejprve injekčně aplikován chlorid draselný - stejná látka používaná při popravách smrtící injekcí - která jej usmrtí. Případně je zákrok vykonán pomocí solného roztoku - přes břišní stěnu se do dělohy vstříkne solný roztok, který dítě usmrtí a zároveň je vyvolán porod.

Stává se, že občas se narodí živé dítě, což je největší kontroverze této metody, ovšem domníváme se, že dokud je s tělem matky propojeno pupeční šňůrou, jedná se stále o ženino tělo, a že by měla rozhodnout, zda jej nechá žít, nebo usmrtí. Usmrcení se nám nicméně zdá lepší, jelikož solný roztok jej obvykle trvale poškodí.

Opět se nám zdá, že ani porod není žádné "abrakadabra", je to jen přemístění shluku buněk (které mohou, nebo také nemusejí představovat jinou bytost, objektivně vzato to určit nelze) zevnitř ženiny dělohy ven. Hlavní práci v tom odvedlo ženino tělo: kdyby jej neporodilo, bylo by stále uvnitř. Proto na něj má mít žena nadále právo.

Dále se domníváme, že by se měl zrušit institut "výhrady svědomí", který umožňuje lékařům neprovádět umělé potraty, pokud by se to příčilo s jejich svědomím. Zdá se nám, že pokud to lékař nechce provádět, měl by vrátit diplom. Je to podobné, jako by lékař-vegan odmítal podávat léky, které byly vyrobené ze zvířat či na zvířatech testované.