Legalizace obchodu s orgány

Transplantací orgánů je prováděno čímdál více a v čímdál větší šíři. Transplantace srdce je již téměř rutinní operace, o ledvinách či kostní dřeni ani nemluvě. Ale už se objevily i úspěšné transplantace rukou a dokonce obličeje.

Tento postupující rozvoj lékařské vědy však zároveň naráží na velké úskalí - čímdál více poptávka převyšuje "nabídku". Mnozí pacienti se tak své transplantace nedočkají. Jen v ČR ročně zemře 60 takových pacientů.

Je vlastně cynické a nedůstojné, že někdo leží v nemocnici a čeká, až se někde zabije motorkář, aby od něj mohl dostat například ledvinu.

Orgán je sice možné darovat, ale jen zdarma, tedy příjemce musí mít natolik blízkou osobu, která je k tomu svolná.

Povšimněme si, že ani například obnovující se tkáně se nesmějí volně prodávat. Když chcete prodat plazmu, musí se zákon "ohnout přes koleno" a vy darujete zdarma a dostanete "kompenzaci za váš čas".

Něco takového je samo o sobě hloupé lhaní si do kapes.

Ale přitom je obchod s orgány prakticky po celém světě zakázaný.

A my v Ministerstvu tolerance nedokážeme pochopit proč. Takový zákaz, analogicky k zákazu interrupcí totiž vede jen k přesunu do "podzemí", do nelegálních sfér. Nelze před tím zavírat oči.

Provozuje se orgánová turistika - je známo, že chudí Indové a Jihoameričané jezdí do USA své orgány nelegálně prodávat. Jsou tak jak oni, tak i "kupci"-příjemci vystaveni obrovskému riziku trvalého poškození zdraví či smrti. Ba co víc - gangy obchodující s orgány se nezastavují ani před únosy a vražděním lidí. Ročně po celém světě zemřou tisíce lidí jen proto, že společnost upírá práva na vlastní tělo.

Nejstrašnějším příkladem jsou pak čínští odsouzenci k smrti. Objevují se zprávy, že mladí a zdraví čínští zločinci, kteří by jinak trest smrti nedostali, jsou k němu odsouzeni jen proto, aby pak režim mohl nelegálně prodat jejich orgány na Západ.

Legální obchod s orgány by všechny tyto problémy řešil. Byl by bezpečný a cena by se tržně ustálila v rovnováze mezi požadavky dárce a příjemce. Mnoho sociálně slabých lidí by se tak mohlo ze své neuspokojivé situace snadno vymanit.

Lze jistě namítnout, že je to nevratný zásah do těla a kdoví, zda toho za nějakou dobu nebude komerční dárce litovat. Ovšem každý, kdo toto namítá, je netolerantní, protože chce jiným diktovat, jak mají se svým tělech zacházet. Dělá z nich nezodpovědná zvířátka. Sděluje, že on o nich rozhoduje lépe, než oni sami.

Přitom nezná jejich situaci, nedokáže připustit, že někdo může zastávat odlišné životní hodnoty, že pro někoho je například nejdůležitější věcí vlastní bydlení. Pokud se někdo rozhodne, že prodá ruku za cenu bytu, je to jen a jen jeho rozhodnutí a má na něj plné právo. Obzvlášť cynické je to ve chvíli, kdy někdo říká, že na byt si má vydělat prací. Poškození jiného těla transplantací mu vadí, poškozování zdraví v práci ne.

Nechceme předjímat, do jakých hladin by se ceny orgánů dostaly, ale připadá nám, že třeba oko (jistě jej bude možno brzy transplantovat) za cenu doživotní renty ve výši průměrné mzdy by za to někomu stát mohlo. Není vůbec žádný důvod mu to upírat a hnát ho raději do celoživotní dřiny.

Celý život je založen na principu trade-off. Tedy něco za něco. O co usilujeme a co za to nabízíme je výsostně soukromou věcí každého z nás.

Není vůbec žádný důvod, proč zakazovat prodej orgánů.

Vám to neuškodí, jim to pomůže.

Ministerstvo tolerance proto jednoznačně podporuje legální obchod s orgány.