Předsudečná předpojatost vůči pedofilům

Pravděpodobně nejutlačovanější, nejnenáviděnější sexuální menšinou jsou v současnosti pedofilové.

Netolerance a nenávist vůči těmto lidem je dokonce tak silně zakořeněná, tak samozřejmá, že ani neexistuje žádné pojmenování paralelně k homofobii.

Výraz "pedofobie" by nebyl vhodný, jelikož ten by znamenal nenávist k samotným dětem. Pracovně tak budeme užívat slovo "pedofilofobie".

Pedofilofobie je živena především z mediálních kauz. Média, když referují o vraždě či zneužívání dítěte, nemají vůbec žádný problém nazvat pachatele rovnou pedofilem. Snadno se pak vyvíjí předsudečné rovnítko pedofil=vrah, znásilňovač dětí a výrobce dětské pornografie. A samozřejmě také naopak. Někdo vyráběl dětskou pornografii? Tak to musí být pedofil!

Komentáře k takovým článkům na internetu pak připomínají zběsilé závody v nenávisti a vymýšlení co možná nejdrastičtějších trestů pro "pedofily".

Přitom je to od počátku naprosto špatná rovnice. Pedofil je přece především ten, kdo k dětem chová lásku. Podobně jako bibliofil chová lásku ke knihám. Láska v lidském podání bývá často podmíněna sexuální orientací a tak i pedofily děti většinou opravdu sexuálně vzrušují (obvykle jsou ale poměrně ostře vyhraněni na nějakou věkovou skupinu. Například hebefilnímu girlloverovi se líbí pubertální dívky), ovšem sexuální vzrušení ještě neznamená touhu po sexuální interakci a už vůbec ne po sexuálním násilí.

Naprostá většina znásilnění dítěte se neděje od pedofilů! Typickým příkladem může být muž, který v opilosti znásilní svoji dospívající nevlastní dceru. Ne proto, že by ho dvanáctiletá přitahovala víc než dospělá, ale jen proto, že je to prostě nejsnadnější kořist. Nazvat takového člověka pedofilem a nenávidět kvůli tomu ostatní pedofily je lidsky natolik ubohé jako homofobie.

Dokonce i když njaký skutečný pedofil znásilní či dokonce zavraždí dítě, ještě stále to není důvod k házení pedofilů do jednoho pytle. Právě "neházení" je známkou tolerance.

Všichni jistě odmítáme házet do jednoho pytle Romy (Cikány) i přesto, že se nějaký z nich určitě živil krádežemi. Proč tam ale tak rádi házíme pedofily? Proč vůči pedofilům musí vládnout nějaká "předběžná opatrnost", když nesmí být v případě národnostních menšin?

V USA žil ve 2. polovině minulého století muž jménem Jeffrey Dahmer. To byl gay, který brutálně vraždil své milence, většinou tmavé pleti. A přesto nikoho z nás nenapadne dávat rovnítko mezi homosexuálem a vraždou. Nikoho nenapadne, že gayové jsou automaticky rasisté.

Tak proč ale na otázku z našeho testu "dali byste své dítě do školky, kde učí přiznaný pedofil?" odpovídá naprostá většina respondentů, že nikoli? Dokonce, že takový člověk by ve školce nesměl ani učit!

Do tohoto ohně nenávisti bohužel nalil cisternu oleje film V síti. Sám režisér Klusák sice říká, že většina "chycených" mužů nejsou pedofilové, ale film vyznívá tak, že ano! Přičemž zřejmě jediným opravdových pedofilem, který se ve filmu vyskytuje je onen mladík s odhalenou tváří, který si chtěl s figurantkou jen mile popovídat. Jinak se podle našeho názoru jednalo o sexuálně frustrované muže, často se sexuálními poruchami, kteří pubertální děvčata považují za snadnější cíl než dospělé ženy, u nichž to již v minulosti zkoušeli také mnohokrát, ale neuspěli.

"V síti" tak nelze nazvat jinak než rozšiřování nenávisti vůči skupině osob.

Nejvýstižnější komentář k tomuto filmu by byl: "mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky".

Na pedofilních vztazích a vůbec orientaci je dubiozní pouze jediná věc - že takový vztah je nevyvážený, nerovný. Ovšem musí to být nutně na závadu?

Pravý pedofil je pro dítě jistě lepším kamarádem, průvodcem a učitelem, než naprostá většina "normálních mužů" (i žen!), kteří dětem a jejich potřebám zpravidla nerozumějí. Zmínili jsme ženy, myslíme si totiž, že mezi nimi se nachází více pedofilek než si dovedeme připustit. Co je to za ženu, která učí ve školce a děti ji mají rády a ona je? Je to pedofilka.

V případě žen však jejich lásku k dětem (skutečnou, orientací podmíněnou lásku) považujeme za přijatelnou a nespojujeme si ji se sexuálním násilím.

Přitom ale nemůžeme říci, že by se ho ženy nedopouštěly! Všichni známe kauzu Kuřim, kde dvě ženy týraly malého nahého chlapce.

Nacházíme vůči nim shovívavost, jsou to jistě psychicky nemocné jedinky, určitě ne pedofilky, a patří spíš do léčebny, než do vězení, že ano?

Ale představme si, že namísto matky a tety by onoho chlapce mučil otec a strýc! A když by to dokonce nebyl chlapec, ale nahá desetiletá dívka! U nejednoho českého počítače by se zavařila klávesnice pod přívalem nenávisti vůči "odporným pedofilním zrůdám".

Takoví zavařovači tak nesjou jen pedofilofobní, ale dokonce genderově nenávistní, když od muže by to považovali za horší zločin než od ženy.

Je na místě si zde znovu položit otázku:

"Dali byste své dítě do školky, kde učí přiznaný pedofil?"