Legalizace kanibalismu. Jediné etické maso

V naší skupině jsou někteří z nás vegani, někdo vegetarián a jiní jsou masožravci (přesně řečeno všežravci).

Toto téma je tak u nás zdrojem velmi ožehavých diskuzí a pří. Protože základem každé inteligentní názorové pře je najít nějaký společný, styčný bod, pokusili jsme si i my odpovědět na otázku, zda existuje nějaké opravdu etické maso.

Takové jsme našli hned ve dvou případech. Za prvé je to uměle pěstované maso, které se již pomalu a jistě dostává z experimentálních laboratoří na pulty obchodů. Ovšem jeden malý etický problém přecijen má. K jeho výrobě totiž musejí být na počátku použity buňky ze zabitého zvířete. Takové umělé maso je eticky na podobné úrovni, jako například kosmetika původně testovaná na zvířatech.

Za druhé se nám však podařilo najít jediné doopravdy plně etické maso. A to sice lidské.

Jeho etičnost je dána tím, že k jeho pojídání dal souhlas pojídaný.

Na světě dnes již neexistuje patrně žádná kultura, žádná skupina lidí, která by provozovala kanibalismus jako kulturní, společenskou tradici, takzvaný kanibalismus rituální. Ovšem vždy existovali, existují a existovat budou individuální případy kanibalů, kteří to dělají z důvodů... že jej prostě jíst chtějí. Na bližší důvod se nemá cenu ptát a můžeme jej klidně nechat na nich.

Tu a tam vyběhne v médiích nějaká zpráva, například jistý Japonec, který uvařil vlastní penis a servíroval jej hostům.

Pak máme osoby typu Ladislav Hojer, který zavraždil několik žen a jejich těla snědl. Tak něco takového pochopitelně nelze přijmout, protože se jednalo o vraždu a dané ženy nedaly souhlas s pojídáním svých těl.

Na lidském mase tak není špatný samotný fakt, že jej někdo konzumuje, ale pouze to, jakým způsobem bylo získáno.

Proti lidskému masu, které je konzumováno se souhlasem "majitele", nelze nic namítat. Dovedeme si představit například situaci, kdy smrtelně nemocný člověk prodá své tělo kanibalovi a ten jej po smrti sní.

Je to nejryzejší praktikum hesla "moje tělo, moje práva".

Nesmíme také zapomenout, že zde není třeba smrti prodejce. Nevidíme vůbec žádný důvod, proč by někdo neměl vyrábět a jiný konzumovat polévky, drinky apod. z lidské krve prodané dobrovolně.

Anebo prodat jen část těla. Nechceme spekulovat, na jaké ceně by se v prostředí legální nabídky a poptávky ustálila cena například za nohu. A nechceme spekulovat, kolik nabídek a zákazníků by se našlo. Každopádně ale analogicky k legálnímu prodeji orgánů by ani zde neměl nikdo jinému bránit v takovém jednání jen proto, že sám by to neudělal za žádnou cenu.

Zákon ukládá, že s mrtvým tělem se musí zacházet "důstojně". Důstojným by jistě žádný soud neshledal jeho konzumaci jiným člověkem. A pokud si klademe otázku, čím je tento požadavek důstojnosti motivován, docházíme k odpovědi, že pouze konzervativně-náboženským smýšlením.

V 21. století považujeme v civilizovaném světě za běžné, že existuje sice náboženská svoboda, ale také sekularita států. Je nepřijatelné, aby se zákony tvořily na náboženských základech (připomeňme si současné Polsko!). Civilizovaný svět musí stát na toleranci a respektu k druhému, byť odlišnému. Proto je třeba, aby zákon nově definoval důstojnost při zacházení s mrtvým tělem, nebo rovnou výslovně povolil kanibalismus.

Pochopitelně, že nikomu nechceme upírat jeho smýšlení a světonázor, ctíme náboženskou svobodu a tak nic nemáme proti hodnotám, které vyplývají z náboženství. Plně tedy respektujeme, že někdo má morální námitky proti kanibalismu. Ty však končí pouze u něj.

Stejně jako je někdo vegan, jiný třeba jí maso, ale odmítá velrybu, nebo třeba psa. Podobně to můžete mít s člověkem, ale do hodnot jiných a jejich chutí vám nic není.

Proto říkáme: zelenou kanibalismu. Moje tělo, moje práva!